Osudy těch, které milujeme...

 STŘÍPKY ČASU --- ČÁST PÁTÁ ---

Slunce se vyhouplo vysoko nad obzory hor a les se zaplnil jeho mihotavými hravými paprsky co si hráli s ostatními na honěnou a dohnali k tomu skoro všechny obyvatele lesa. Veselé hravé veverky si vyskočili Inuyashovy za krk a nechtěli se ho pustit i když se ohaněl co mohl. Stejně ho nenechali na pokoji. Kagome si oblíbili ptáčci a přinesli jí do vlasů květinový věnec z lučního kvítí a vesele jí štěbetali kolem hlavy. Jen Izumi s Kaori se neustále tvářili tajemně a dívali se ostražitě kolem sebe jako by je někdo sledoval. Drželi se vzadu daleko za ostatními. Souta šel pěkně v čele a nesledoval nic než jen přírodu před sebou. Byl rád, že tu může být jen si neuvědomal nebezpečí, které na ně číhá za každým rohem či stromem. Všude mohl někdo být jen to netušil a tak se o to nestaral.

Izumi se potichu zeptala Kaori. "Neslyšíš ten zvuk?"

"Jaký zvuk?!" Nechápala Kaori a tak nastražila ouška, aby lépe slyšela. "Jo už vím o čem mluvíš."

"A co si o tom myslíš. To není Soutovo prospěvování. Je to někdo jiný. Jen netuším kdo by to mohl být." Prohodila Izumi.

"Máš pravdu Izumi, ale zajímalo by mě odkud to vychází. Je to celkem zajímavá melodie. Skoro jako by nás vábila, abychom šli za ní. Myslíš, že to slyší i ostatní?" Zamyslela se a podívala se na Kagome, Inuyashu a Souta.

"Nevím nejsem si tím jistá, protože kdyby nedělali takový hluk tak by to slyšeli taky." Zastavila se na místě a Kaori se na ni zadívala. 

"Co se děje?" Zeptala se. 

"Myslíš, že by jim vadilo kdybychom se na okamžit ztratili a prozkoumali co to je za melodii?" Podívala se Izumi Kaori zpříma do očí.

"Myslím, že ne. Proč by taky mělo. Vystačí si sami a jinak za chvilku bychom byli zpátky takže se nic dozvědět ani nemusí." Dořekla a otočili se a rychle zmizeli a nikdo si jich nevšimnul.

Les se neuklidnil ani po tom co holky odešli. Souta, Inuyasha ani Kagome nezareagovali, že jim někdo zmizel přímo pod nosem.

- - -

Došli až na okraj lese na palouk louky a tam uviděli rozsáhlou jeskyni. Z ní vycházela ta tajemná melidie. Jako by někdo hrál na flétnu tu nejkrásnější melodii jakou kdy slyšeli a něco je tím místem hipnotizovalo. Netušili co by to mohlo být, ale táhlo je to dovnitř. Šli pomalu dál až do samotného středu jeskyně a tam byla melodie silnější. Uprostřed seděl člověk. Tedy vypadal jako člověk. Měl zelený ještěrčí obličej. Ještěrčí ocas a i na rukou měl delší žlutozelené drápky. Tmavě zelenou košili a tmavě modré kalhoty a černé boty. V ústech držel flétnu a hrál na ni svými drápkami posetými prsty. Lehce a melodicky až  jim přestali sloužit ruce a nohy. Jako by jim zdřevěněli. Nemohli nic dělat. Jen se bezmocně dívat na sebe a nechápali co se jim děje.

"Co se děje? A kdo si?" Zeptala Kaori.

"Kdo jsem? To se mě ptáš ty co vypadáš jako démon?" Zeptal se ještěrčí muž. "Jmenuji se Xavier a mám za úkol vás všechny zničit. Pokud se mi to povede tak dostanu milost." 

"Cože??? Ty pracuješ pro Lorda Kresta? Proč?" Zeptala se Kaori.

"Proč asi. Tak jako všichni obojživelníci. Chceme žít jako ostatní lidé a nikdo jiný nás nenechá abychom tak vypadaly. Takže máme za úkol Vás zničit. A udělám cokoliv." Podíval se na ně a jen se smál a začal opět hrát na flétnu. Ta jim zapříčinila to, že se nemohli vůbec hýbat.

Izumi se snažila nějak vyprostit, ale nešlo to. Kaori taky, ale nemohli nic dělat.

"Proč jsme tak bláhové a šli sem sami? To nám přeci nemohlo nikdy vyjít."

"Tak co budeme dělat?" Zeptala se Izumi.

"Nevím, ale zkusím něco co by mělo zabrat. Jen to bude trochu trvat dělám to poprvé. Mezi naší rodinou je takové telepatické spojení, ale nevím jestli to bude fungovat. Může to slyšet pouze máma" Pokusila se něco vymyslet. Doufala, že jí to vyjde.

"Tak se o to pokus, protože to za to stojí." Izumi se začala kroutit v křečích. Spadla na kolena a Kaori taky.

("Mami, prosím pomoc. Mami, prosím slyšíš mě.") snažila se o telepatii jen netušila jestli to vyjde. Křeče byly stále silnější až se nedali ani vydržet. Svalili se na zem a z očí jim tekla krev.

- - -

Kagome měla takové divné tušení jako by se něco stalo. Podívala se za sebe a Kaori ani Izumi neviděla.

"Inuyasho nevíš kde jsou holky?" Zeptala se ho a Inuyasha a Souta se podívali za sebe a zbystřili.

"Ne to nevím. Kde mohou být?" Zeptal se Inuyasha.

Kagome se zatočila hlava a spadla na kolena. Inuyasha jí chytil do náruče. Kagome si podepřela rukou čelo a najednou se jí tam mihotali záblesky.  Jako by jí někdo něco říkal a pak uslyšela hlas Kaori.

("Mami, slyšíš mě?")

("Ano Kaori slyším tě. Kde jsi?")

("V jeskyni na okraji louky. Drží nás tu ještěrčí muž jménem Xaviér. Prý je tu od toho aby nás všechny zabil. Šli jsme za melodií, kterou vydávala jeho flétna a ta nás ochromila a mi teď ani nevíme jak dlouho to vydržíme. Byla to blbost myslet si, že to zvládneme sami. Mami myslím, že bude brzo po nás.") Ta poslední slova byla už tak potichu, že je Kagome skoro neslyšela. Holky byli na tom velici špatně. Nemohli se hýbat a ani použít své zbraně.

"Co se děje Kagome. Jsi v pořádku?" Zeptal se Inuyaska.

"Ano jsem Inuyasho, ale vím kde jsou holky. Právě jsem se telepaticky spojila s Kaori ani nevím, že to dokáže.

"A jak dlouho vydrží?" Zeptal se Inuyasha ustaraně. "Ta holka je vážně blázen myslet si, že všechno zvládne sama."

"Moc dlouho ne. Musíme se za nimi co nejdříve vydat. Jinak je po nich velice brzo." Dodala ustaraně Kagome. Vstali a rychle běželi tím směrem, kterým se holky vydali. Jen Kagome dobře věděla kde jsou a tak ji následovali.

("Doufám, že nebude pozdě. Nechci ji ztratit. Proč jen musí být tak podobná Inuyashovi. A proč má stejné špatné vlastnosti jako on?")